neděle 26. července 2015

Mám docela hlad - POHLCUJÍCÍ TMA

     Jeli jsme. Šéfík se na mě sice chvilku a zpříma díval, ale nakonec mě vzal sebou. Seběhli jsme do přízemí a nasedli. Celkem jeli dva plně obsazené UAZ jeden plný URAL a dokonce jeden člověk na ATV. Dostal jsem do rukou i svého Leeho a všichni plně ozbrojeni jsme mířili přes pobřeží k Zelenogorsku.
     Já jsem jel jako první v UAZu spolu s Narimem a dalšími dvěma přeživšími. Za námi jel chlápek na ATV, pak URAL a posledním jel druhý UAZ.
     „O co jde?“ zeptal jsem se asi v půli cesty Narima, se kterým jsem seděl vzadu.
     „O co jde?“ zopakoval moji otázku a pohlédl oknem na slunce, které zapadlo nad nekonečným mořem. „Jde o to, že se ze dvou hlídek, vrátila jen jedna. Vysíláme hlídky, aby hledali přeživší, zabíjeli nemrtvé...a hlásili pozice banditů. Jenda taková přesně obývá Zelenou Horu a Zelnegorsk. Už předtím jsme s nimi měli nějaké neshody, ale to, že zajali celou naši hlídku, to je vrchol.“
     „A jaký je plán?“
     „Prostý,“ odpověděl. „Najedeme tam plně ozbrojení a pokusíme se nějak vyjednávat. Pokud to nepůjde, od toho máme sebou zbraně.“
     Přikývlnul jsem a pohlédl jsem na svého Leeho. Už je to dlouho, co jsme si spolu pořádně vystřelili. Během cest jsem našel spoustu zbraní, ale nepamatuji si, že by některá z nich byla přesnější, než Enfiled.
     „Našel jste, to co jste hledal?“ zeptal se mě, když jsme projížděli Kamenkou.
     „Našel. I když jen částečně.“
     „Částečně?“
     „Víte, asi jsem vám neřekl úplně přesně, kdo jsem. Než abych zjišťoval, co se stalo onoho dne, tak spíše hledám, kdo to má na svědomí. A nemám se teď od čeho odpíchnout.“
     Narim se pousmál. „Možná bych vám mohl pomoci. Řekněme, že oné noci jsem tak trochu zahejbal svý ženě. Bydlel jsem v Kozlovce. Vracel jsem se z Pogorevky domů a jel jsem kolem Zelené Hory, když tu jsem spatřil, jak od ní jede po cestě několik náklaďáků. Jeli docela rychle. Vzali to ostře do Zelenogorska a zachvilku jsem je už neviděl. Třeba by se na Zelné Hoře něco našlo.“
     Koukal jsem s úžasem na něj.
     „Díky,“ řekl jsem po chvilce. „To by mě vážně mohlo dostat dál.“
     Usmál se, když tu se ozvala jeho vysílačka. „Narime, zastavte v Pavlově. Domluvíme se na průběhu.“
     „Dobře,“ řekl Narim do vysílačky a pokračovali jsme v cestě až do Pavlova.
     Zastavili jsme na konci vesnice a čekali. Pak jsme dostali povel, abychom vystoupili a tak jsem se všichni sešli na plácku u silnice. Hned vedle byla malá žlutá chaloupka, kam Šéfík přizval jen ty nejvýše postavené. Chvilinku se tam zdrželi a když vyšli, sdělili nám plán.
     „Tedy, poslouchejte!“ křikl Šéfík. Všichni típli cigarety, rychle se vymočili, zahodili ohryzky od jablek a dávali pozor.
     „Situace se má tak,“ pokračoval Šéfík. „Někde v Zelenogorsku nebo na Zelené Hoře je naše druhá hlídka. Doufejme, že je ještě živá. Pokusíme se s těmi sráči nějak domluvit, ale pokud to nepůjde, použijeme plán B. To je ten plán, který když skončí dobře, budeme na hromadu házet jejich mrtvá těla. Každopádně, nesmíme nic ponechat náhodě. Luny? Vezmeš to svoje ATV na projížďku. Vidím, že .107 máš na zádech, tak jeď na ten kopec tady a budeš nám hlásit, co se v Zelenu děje. URAL tady počká pro všechny případy. Pojedou jen dva UAZy. Prostě tam přijedeme a uvidíme, co se bude dít. Nějaké otázky? Ne, tak to je dobře. Do práce Luny.“
     Nadále jsme jen chvilku čekali u aut, než se Luny dostal na kopec a začal hlásit, co vidí.
     „Jsem na místě. - Kontakt. Pohyb u kasáren a zelené budovy. Dvě patra. - Jsou ozbrojení,“ ozývalo se z vysílačky.
     „Další kontakt?“ zeptal se Šéfík.
     „Pravděpodobně jednotky v centru města. Nemám vizuální kontakt.“
     „Infikovaní?“
     „Negativní.“
     „Dobře,“ řekl nakonec Šéfík a mávnutím ruky nám dal signál.
     Všichni jsme naskočili do vozidel. Jel jsem v prvním ve stejné sestavě jako při cestě sem, za námi jel Šéfík s dalšími třemi. Vyjížděli jsme kopec a já jen viděl, jak nám chlapci s URALem mizí z dohledu.
     Co se stalo v zatáčce nad Pavlovem, se dá asi těžko popsat, ale když to zjednoduším, zkrátka jsme vyletěli do vzduchu. Celé auto vylítlo do vzduchu díky mině, kterou tam na nás připravili. Naštěstí to byla mina pro pěchotu a najeli jsme na ni kolem. Odhodilo nás to z vozovky a už jsme se kutáleli z kopce dolů. Strašná řacha to byla.
     Když jsme se konečně přestali otáčet, zjistil jsem, že jsme na střeše. Odpoutal jsem se ztěžka otevřel dveře. Vyplazil jsem se z auta a ohlédl se. Auto bylo kompletně zničené. Pomačkané plechy, někde nebyli žádné, všude střepy a součástky. Mě tekl z čela strůžek krve a cítil jsem, že mám asi pohmožděnou pravou ruku.
     Střelba. Padla tma a já jen viděl, jak z lampami osvětleného Zelnogorska vystřelují záblesky. Ne na nás, ale mířili nahoru na silnici, odkud se jim záblesky vraceli. Podle jejich počtu bych řekl, že dorazili i chlapci s URALem.
     Nadechl jsem se a ucítil, jak teče benzín. Naštěstí jsem neviděl oheň. Ale proč to riskovat. Rychle jsem se koukl do auta, abych zjistil, jak jsou na tom ostatní. Spolujezdec vedle řidiče byl úplně rozcupovaný. Není divu, když seděl přímo nad tím kolem, které najelo na minu. Narim. Odpoutal jsem ho a vytáhl z auta. Odtáhl jsem ho až do nedalekého lesa. Rychle jsem se vrátil a podíval se na řidiče. Nevypadal, že by ještě žil, ale když jsem se chystal vrátit k Narimovi, zaslechl jsem, jak zakašlal a viděl, že plive krev. Rychle jsem vzal za dveře, které se rázem urvali a pomohl mu ven. Mávl na mě rukou, že to zvládne a sám pak došel až k Narimovi. Vzal jsem zbraně, které se tu váleli, mezi nimi i můj Enfiled, vysílačku a rychle jsem utekl do lesa.
     „...rime...Narime...ozvi se...“ dala o sobě vědět vysílačka.
     Podal jsem ji řidičovi a přiskočil jsem k Naromivi, který se stále ještě nepohnul. Zatímco řidič podával informace o našem stavu, já jsem se pokoušel přivést Narima zpět mezi živé. Nedýchal. Profackoval jsem ho a začal jsem mu masírovat hrudník. Nic. Znova jsem to zkusil. Pořád nic. Koukl jsem na řidiče, který upřeně civěl před sebe a vypadal, že brzo omdlí. Zkusil jsem to ještě jednou, ale zase nic. Vzdal jsem to. Sedl jsem si vedle mrtvého Narima a utíral si čelo od potu. Když jsem pak Narima prohledával, objevil jsem kus železa zapíchnutý v jeho páteři. To bych mu mohl masírovat hrudník do nekonečna.
     Sedl jsem si vedle řidiče, který už chytil barvu a nabral dech. Zdáli se stále ozývaly výstřely a my neměli naprosto žádný pojem, co se děje.
     „V pohodě?“ zeptal jsem se.
     Přikývnul.
     „Blbá zkušenost. Jak se jmenuješ, ať si v budoucnu ulehčíme komunikaci?“
     „Vlaty. Jmenuju se Vlaty,“ posmrkoval.
     Vzal jsem do ruky vysílačku. „Tady chytráci, co měli pekelný štěstí. Jaká je situace?“
     „Sylším,“ ozval se Šéfík. Ani nevíte, jak jsem byl rád, že ho slyším. „Jste v pořádku? Co Narim?“
     „Jsem tu já a Vlaty. Narim je mrtvej a toho posledního to vymazalo ze světa.“
     Šéfík zaklel tak, že by to i Putina donutilo mlčet. „Dobře, jste schopni dát se do pohybu? Jsme pod strašnou palbou. Potřebujeme se dostat blíže, ale to nepůjde, dokud budou takhle svítit ty lampy. Ukryli jsme se v lese tady na kopci a potřebujeme trošku tmy.“
     Poohlédl jsem se. „Hádám, že narážíte na tu městkou elektrárnu tady pod městem.“
     „Přesně tak,“ ozvalo se radostně z vysílačky. „Určitě tam někde bude záložní generátor nebo tak něco. Zkuste se v tom trošku pošťourat, ale ať vás to nezabije. Pošlu vám tam pár chlapců, ať můžeme zaútočit z více stran. Konec.“
     „Konec,“ řekl jsem a drkl jsem do Vlatyho. Sebrali jsem zbraně a vydali se k elektrárně.
     Ještě před ní byla nějaká dílna na dřevo. Potichu jsme přiběhli k plotu a dírou v něm se koukli dovnitř. Byla tma, ale i tak jsme dospěli k názoru, že tam nikdo není. Postupovali jsem pomalu, kdyby náhodou. Schovávali se za složenými prkny, pomalu a potichu přešli přes dílnu až k se dostali k elektrice. Tam už to ale nebylo tak lehký.
     „Kontakt,“ řekl jsem to nejtišeji, jak jen to šlo.
     Skočili jsme do nedalekého lesa. Byl to tedy spíše takový ostrůvek z několika stromů, a pomalu se přiblížili blíže, abychom mohli spočítat, kolik je zde nepřátel.
     Vlaty zvedl ruku s třemi prsty.
     Přikývnul jsem a chvilku jsme čekali. Vypnul jsem vysílačku a změnil frekvenci, aby, kdyby nás náhodou zabili, neměli přehled o našich jednotkách. Jak Vlaty udal, byli tam tři banditi, ale to bylo jenom venku. Ještě tu byla budka. Neměli jsme tlumiče, takže jsme přemýšleli, jak to uděláme.
     Jeden z banditů se pohyboval mezi těmi elektrickými rozvaděči a ti dva se pohybovali okolo budky. Napadlo mě jedno řešení a sdělil jsem ho Vlatymu.
     „Půjdeš za ten plot a potichu se přiblížíš k tomu jednomu tam. Prašti ho třeba pažbou nebo něčím. Ale dávej bacha, ať ti to tělo nespadne do těch...ale jo. Postarej se o to, aby ti to tělo spadlo do těch rozvaděčů. Zkratujeme to a uděláme si tady u elektrárny trošku tmu. Když se podíváš, tak ty dráty se z toho jednoho rozvaděče napojují na osvětlení tady u budky a na cestu. Potom co nastane tma, ti dva se otočí za tým zkratem a jak se otočí, vyjdu z poza rohu a oběma zarazím hlavně do zad, aby to utlumilo výstřel. Ok?“
     „Dobře,“ řekl Vlaty a zatvářil se kysele. „Doufám, že mě to nezkratuje spolu sním.“
     Vlaty se dal do pohybu a já se nenápadně dostal k budce. Stál jsem za rohem a hned kousek ode mě stáli ti dva banditi. Čekal jsem, než se ozve zasyčené zkratované elektřiny, ale pořád bylo ticho. Nakoukl jsem.
     Vlaty se zrovna blížil zezadu k banditovi u elektřiny, když se ten bandita zrovna otočil. Vlaty byl pohotoví a rychle vrazil banditovi do otevřených úst hlaveň a vystřelil. Rána se roznesla v tichu, protože boje nad silnicí na chvilku ustaly. Vlaty se vyděsil a rychle se schoval do tmy, zatímco banditovo tělo spadlo mimo elektriku a rozplácl se na dlažbě.To dva banditi samozřejmě ihned měli v rukách zbraně a otočili se směrem, odkud se ozval výstřel. Využil jsem toho a jelikož mě bylo jasné, že díky Vlatyho výstřelu k nám už teď nejspíše míří skupinka dalších banditů, nestaral jsem se o ticho. S Makarovem v ruce jsem se objevil za jejich zády a oběma jsem jim prostřelil hlavy.



čtvrtek 18. června 2015

Mám docela hlad - Věž

     Pomalu jsem kráčel hustými lesy a v nose jsem už začal cítit ten slaný vzduch, který přicházel od moře. Jsem blízko, napadlo mě. A taky že jsem byl. Jen jsem vyšel z lesa, uviděl jsem, jak se nedaleko tyčí obrovské panelové domy a věže kostelů z Chernogorska. Už jen kousek.
     Procházel jsem polní cestou a užíval si krás mírumilovné přírody. Ano, skutečně mírumilovné. Zažili jsme kruté a těžké časy. V době, kdy se začala nákaza šířit dál a dál, zůstali naživu jen ti opravdu nejsilnější. Plynul čas a všechno se začalo pomalu uklidňovat. Proč? Bandité zemřeli, protože nikdy nebyli schopni udržet s někým ve skupině a byli tak vystavěni velké přesile zombie nebo hladu. Zato lidé, kteří se naučili spolupracovat, se naučili také spolu hospodařit. Začali pěstovat, lovit zvěř, stavět nové osady. A čistit. Lidé, kteří spolupracovali, začali tvořit skupiny, které začaly čistit města od nakažených. V Chernogorsku žije právě taková skupina, která se masivně podílela na tom, aby vyčistila město a okolí, takže zde prakticky na žádné zombie nenarazíte.
     Prošel jsem velkými sídlišti a dostal se až do centra, kde jsem zůstal civět na onen hotel, do kterého letadlo narazilo. Nepoznali by jste to. Jako by hotel včera postavili. Byl tak z devadesáti procent opravený a jelikož to byla nejvyšší obytná budova v Chernogorsku, začal sloužit jako základna přeživších.
     Zastavil jsem se kousek před hotelem a šel opravdu pomalu, aby mě byli strážní schopni zaregistrovat a pokud možno nestříleli. Povedlo se. Už zdáli na mě mávali a křičeli, abych přišel blíže.
     „Zdravíčko,“ pozdravil mě jeden z nich a šel mi naproti. „Dlouhá cesta?“
     „Dlouhá,“ odvětil jsem.
     Zasmál se a vypadal nadšeně. Asi se už dlouho nikdo nový neobjevil. Každopádně mi řekli, abych pomalu sundal zbraně a bágl, že mě ještě neznají a je nutno prokázat, že je opravdu nechcete všechny zabít.
     Sundal jsem z ramen mého milovaného Lee Enfielda, z opasku nedávno nalezeného Makarova a taky batoh plný všeho možného.
     Jeden ze stráží mne přizval do recepce, zatím co ten druhý zkontroloval batoh a uložil mé zbraně.
     „Dal jsem vědět Narimu, to je takovej šéfíkův asistentík, tak tady na něj počkáme. Pak už vás provede a tak dále….,“ řekl strážný.
     Přikývl jsem a čekal. Skutečně během několika chvilek se u recepce objevil muž, kterého strážný nazval Narim a společně jsme zalezli do výtahu.
     „Jak jste nás našel?“ zeptal se.
     „Myslím, že vzhledem k aktuálnímu počtu obyvatel na kilometr čtvereční, je jenom málo lidí, co by o vás nevědělo.“
     „Pravda,“ zasmál se.
     Vyjeli jsme do desátého patra, kde jsme prošli chodbou, minuli pár přeživších žen, které svírali v náručích novorozence, což mě udělalo radost a utvrdilo myšlenku, že se svět ještě může vyhrabat z popela. Došli jsme až ke dveřím na konci chodby.
     Narim zaklepal a my vešli dovnitř. V křesle seděl, jak ho strážný dole nazval, šéfík. Držel v ruce knihu a vypadal, že brzy usne.
     „Nová tvář,“ vstal, když mě uviděl, „to mě těší. Rád si dělám naděje, co se týče lidstva.“
     „Zrovna jsem nad tím přemýšlel,“ pověděl jsem mu s úsměvem.
     Šéfík si sedl na stůl a napil se vody, kterou tam měl.
     „Tak povídej, co tě sem přivádí? Chceš se k nám přidat, začít budovat nový svět nebo...“
     „Potřebuju jen pár informací,“ přerušil jsem ho. „Řekněme, že dávám dohromady nedávnou historii a potřeboval bych vědět něco, co se dělo tady v Chernogosrku té noci, co havaroval Vladimir v Berezinu a toho rána, co narazilo letadlo do této budovy.“
     Šéfík i Narim na mě chvilku civěli. Pak vypadali zamyšleně.
     „Tak to skutečně nevím, jak bych vám pomohl. Co vím, tak tady nikdo nebyl, když jsme začali obývat hotel, ne?“ Obrátil se se slovy na Narima. Ten zavrtěl hlavou. „No, nebyl. Tak nevím, jak bych vám pomohl.“
     „Nemekotal něco Kniha?“ zeptal se Narim Šéfíka.
     Ten přikývnul. „Pravda, ten by mohl něco vědět,“ řekl a otočil se na mě. „Aby jste věděl, Kniha je náš knihovník. Začal sbírat všechny knihy z okolí a z hotelu a všechny je rve o patro níže. Obsadil s nima celé jedno patro,“ působil naštvaně, ale ihned se zase vrátil do původní nálady.
     „No co,“ pokračoval, „Call of Duty si asi ještě pár let nezahrajeme, tak nám musí servírovat příběhy knihy. Písmenka jsou naše WSAD, přebaly knih naše artworky, Playboye jsou naše...“
     „...šéfe, šéfe,“ ozývalo se z vysílačky, kterou měl Šéfík u sebe. „Potřebuju, aby jste šel za mnou a na něco se podíval...“
     „Dobře, hned jsem tam,“ řekl do vysílačky a vydal se na chodbu. „Zajděte se za Knihou podívat. Schody jsou na konci, hned vedle výtahu, já teď nemám čas. Narim vás tam kdyžtak zavede,“ řekl a rychlým krokem se vydal po schodech nahoru.
     Narim se na mě podíval. „Tak půjdeme?“
     Přikývl jsem.
     Vydali jsem se tedy o patro níže, kde opravdu pan Kniha obsadil se svými policemi plných knih celé patro. Namir nás rychle představil, já mu sdělil, co hledám a Kniha se vydal mezi ty správné police. Zatím co Kniha hledal, Narimovy zasyčela vysílačka a během chvilky zmizel i on. Zůstal jsem tedy v patře s Knihou sám.
     „Tady to je,“ zaradoval se, když vytáhl z police nějakou knihu. Vyšel s tím na světlo a položil to na stůl.
     „Je to deník,“ začal, „našel jsem ho tady v hotelu. Myslím, že někde mezi všemi těmi zápisky je i zápis z toho dne.“ Listoval stránky a zaujatě hledal. „Tady je to. Zápis z dvaadvacátého května roku dva tisíce čtrnáct.“
     Ukázal mi onen zápis a já začal číst.

22. květen 2014

Klepou se mi ruce. Nedokážu to. Sakra! Nemůžu! Ona tady leží! Nedokážu to! Letadlo, zatracený letadlo! Všichni jsou mrtví! Ona taky. Moje milovaná Ani. Leží tady...rozmačkalo jí to. Nedokážu se na ni podívat. Je mi špatně. Horší už jsou snad jenom ty monstra. Vylezli z toho letadla, jako by s ním padali každý den! Co na tom, že krvácejí, že nemají ruce a nohy. To jim...nemůžu psát. To jim nevadí. Běhají. Křičí. Slyším je...Slyším je! Jsou tady...to..es.s...dfa.c...


     Konec dopisu byl nečitelný. Ale i tak mě to stačilo, aby mi z toho přejel mráz po zádech. Muselo to být strašné. Stalo se to nad ránem, kdy všichni ještě spali. A pak najednou...rána. A manželku vám to rozmáčkne. Ble. Každopádně mi to stačilo, abych si udělal obrázek o tom, co se stalo.
     Startovalo z Baloty. Vojáci zřejmě pochytali všechny nakažené, kteří vyběhli z kontejnerů u Rify. Převezli je do Baloty a chystali se je převézt, jenže to se asi tak úplně nepovedlo. Těžko říci, co se stalo na palubě letadla, ale když spadlo do středu města, mohli už vojáci jen těžko zabránit katastrofě.
     Poděkoval jsem Knihovi a chystal jsem se k odchodu. Na chodbě mě ale zaskočil Šéfík a Narim. Sběsile utíkali z horního patra po schodech dolů. Když jsem je spatřil, zeptal jsem se, co se stalo.
     „Vrátila se jen jedna hlídka,“ vychrlil Šéfík. „Narazili na odpor. Skupina přeživších u Zelené hory je jaksi proti tomu, aby se lidská rasa obnovila. A není to poprvé, co jsme narazili na problémy. Čas to skončit.“
     Neváhal jsem.
     „Můžu jet s vámi?“




čtvrtek 4. června 2015

!NEWS! Mám docela hlad

Zdravíčko, dámy a pánové. Po delší odmlce, která následovala po další delší odmlce, mám pro vás zase něco na čtení. A tentokrát se nebojím, že bych to opět nedokončil. Jedná se řadu povídek z jedné hry, konkrétně ze hry DayZ, které připravuji pro Česko a Slovenskou komunitní fanstránku. Doufám, že se vám to bude líbit. Jen, aby jste pochopili, jde o hru z postapokalyptického světa. Virus, zombíci...však to znáte.

středa 3. června 2015

Kdo jsem?

To je opravdu to nejhorší, co po mě Ter mohla chtít. Nerad mluvím sám o sobě. Od toho jsou ostatní, aby posoudili, jaký sem. Já jsem o sobě schopen leda říct, že jsem nepoučitelný. V určitých směrech, samozřejmně. No a to je tak všechno, co bych vám o mně řekl.

Ach jo. Fakt sis Ter nemohla vymyslet něco záživnějšího? Já opravdu nevím, co bych vám o sobě řekl. Kdo jsem? To mi řekněte vy, kdo jsem? Jak na vás působím. Mluvit sám o sobě? Leda bych mluvil o těch špatných vlastnostech, protože když bych mluvil o těch, o kterých si myslím, že jsou dobré, působil bych jako egoista a to přeci nechci.

Můžu vám říct věci, které mám rád, ale nebudu o nich mluvit, jako o mých vlastnostech. Třeba psychologie. Umění čtení v lidech a tak dále, to je můj šálek kávy. Jak říká mě blízká osoba: "Vrtat se někomu v hlavě." Moje představa je pak asi taková, že se někomu prohrabuju v mozku, jako v kartotéce.

Pak, jak se dozvídám, asi opravdu umím psát. To je jediná vyjímka, o které budu mluvit, jako o vlastnosti, protože já jsem přesvědčen, že mi psaní nejde, ale kdokoliv, komu jsem dal něco přečíst, je nadšený. Že bych to opravdu uměl?

Když jsem byl malej harant, měl jsem za vzor jednoho takového člověka. Takovou bytost, jenž nesla jméno Arnold Eso Rimmer ze seriálu Červený trpaslík. Konkrétně série čtvrtá, epizoda pět. Sice jsem takové dokonalosti nedosáhl, ale, co na to říct. Byl jsem malej hajzlík a chtěl jsem, aby lidé kolem mě říkali: To je frajer.

Jsem obyčejně neobyčejný. Na první pohled nedělám vyjímku, ale když mě poznáte, zjistíte, že jsem naprostý magor. Nachystejte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky.

středa 20. května 2015

Se Zaklínačem tam a zpět

Konečně. Dnes je ten den, kdy jsem dočetl ságu o Zaklínači. Poslední kniha mi ležela dlouho na poličce a já ji pořád nebyl schopen dočíst. Ale dnes, dnes je ten den, kdy jsem konečně překonal tu hranici 550 stran. Pro někoho možná málo, ale pro mě rozhodně dostačující.

Jistě jste si všimli, že od dílu Křest Ohněm nepřišlažádná další recenze, a proto tento článek budu věnovat shrnutí celého příběhu Zaklínače, jeho nevlastní dcerce Ciri a budoucí ženě, čarodějce Yennefer. Po knize Křest Ohněm následovala kniha Vež Vlaštovky a posledním dílem je kniha Paní Jezera. Tedy, kde je tomu všemu začátek?

Začneme úplně nazačátku, v první knize, kde Geralt z Rivie dostává zakásku od královny Calanthé, která je královnou Cintry, a která má dceru Pavettu. Geralt je pozván na hostinu, kde se v průběhu večera dozvídá, co bude jeho prací. Calanthé nechce připustit sňatek mezi její dcerou a Dunym, se kterým se Pavetta schází a který je prokletý. Vypadá zrůdně a pouze od půlnoci do svítání se mu vrací původní lidská podoba. Calanthé tedy chce, aby Geralt Dunyho zabil. Nedojde k tomu. Naopak. Geraltovi se podaří zbavit Dunyho prokletí a nakonce i usmíří Calanthé s Dunym. Královna Cintry tedy nakonec povolí sňatek mezi její dcerou Pavettou a Dunym, kterému se také říká Ježek. Duny se chce Geraltovi odvděčit a ptá se, co pro něj může udělat. Geralt má jasno. Chce to, o čem neví, že má. Všichni pohlédnou na Pavettu ze které vypadne, že je těhotná. Hádejte, jak se jmenovala dceruška? Ciri. V tento den byla Geraltovi osudem předurčena Ciri.

Skočmě do druhé knihy. Během let se stane neštěstí a Pavetta a Duny zahynou na moři. Po šesti letech, po dni, kdy Geraltovi byla Ciri předurčena, se vrací Geralt do Cintry pro Ciri. Potkává Calanthé, která ale Geraltovi Ciri dát nechce. Přišla o dceru a nechce přijít i o vnučku. Geralt sám řekne, že je zde pouze proto, aby jí řekl, že ji taktéž nechce. Že neví, co by s mladou holčičkou dělal. Odchází tedy z Cintry pez Ciri.

Opět po několika letech se Geralt dostává do hustých lesů Brokilonu, což je les obývaný dryádami. Do toho lesa se odvážil vstoupit málokdo. Už si nevpomínám, co tam zavlálo zaklínače, ale každopádně zde našel starého přítele, Freixeneta. Je raněn a chce po Geraltovi, aby zachránil alespoň princeznu. Gralt nachází  desetiletou holčičku s popelavými vlasy. Jak později zjistí, je to Ciri. Avšak hned na to je dostanou dryády a odvádí je pryč. Geral naštěstí znal paní zdejších lesů Eithné. Ta si chtěla Ciri nechat v lesích a udělat z ní dryádu, ale Geraltovi se povedlo ji přemluvit a tak se dostává i s Ciri z hustých lesů. Nacházají i Freixeneta, kterému Ciri opět předá, protože stejně, jako kdysi dávno, opět neví, co sní. Ciri za ním křičí, že má být s ní a že ona je jeho osud. On však nevěří.



Posouváme se časově opět dále. Vypukla první válka s Nilfgaardem a nastávají temné časy. Geralt zachraňuje barda Maligorda z obléhaného města a utíkají do bezpečných míst. Geralt se ptá, co se stalo s Cintrou a dostává se mu od barda jasné odpovědi, že prakticky lehla popelem. Královna Calanthé je mrtvá a Ciri prý jakbysmet, ale tělo mladé holčičky chybí.

Když válka skončila a Nilfgaard byl zatlačen, Geralt pomáhá jednomu vozkovi z útoků monstra. Vozka se mu chce odvděčit a Geralt použije starou frázy a chce po vozkovi to, co neví, že najde doma. Vozka je na cestách a po dlouhé době se vrací domů. Přistoupí tedy na zaklínačovu nabídku. Když dorazí k vozkovu bydlišti, ukáže se, že jeho žena adoptovala holčičku, kterou si vždy přála, ale život jí nadělil jenom samé hochy. Vozka je smutný, že onu holčičku musí předat zaklínači, ale dohoda je dohoda. Kdo je ona holčička? Ovšem. Ciri. Ciri mu zopakuje její poslední slova, že ona je jeho osud. Tentokrát už Geralt věří.

Geralt si bere Ciri a odveze ji na Kaer Morhen, kde ji začíná cvičit jako zaklínačku. Ovšem, bez mutací. Vesemir ji nudí knihami a ona touží po šádném šermu. Na Kaer Morhen přijíždí Triss, se kterou se pokoušejí rozluštit noční můry, které Ciri mívá. Později se Geralt vydává i s Ciri do chrámu bohyně Melitelé, kterou spravuje kněžka Nenneke. Nechá ji tady, aby se začala učit a vzdělávat a sám se vydává do světa najít ty, kteří chtějí malou Ciri najít a zabít kvůli proroctvý, které se kolem ní motá. Do chrámu později přijíždí Yennefer, která ji učí v magii a etiketě. A zatímco Geralt úspěšně nachází ony vrahy, kteří, jak se později ukazuje, jsou jen malý zlomek všeho zla, které ho ještě potká, tak Yennefer s Ciri odjíždí z chrámu.

Putují do Gors Velen, kde se Ciri má vzdělávat na zdejší škole čarodějek. Ciri však chce vidět Geralta a tak od Yennefer utíká a Geralta náchází hned v okolní vesnici. Yennefer, která se hnala za Ciri, se střetne po dlouhé době s Geraltem a po dlouhém rozhovoru dospějí k rozhodnutí, že Geralt doprovodí Yennefer na sraz čarodějů, který se koná na Thaneddu.

Ciri je tedy v ložnicích místní školy a Marigold je pověřen jejím hlídání. Geral s Yennefer se hned ve vedlejších budovách věnují čarodějům a čarodějkám ze srazu. Sraz se ovšem vymkne kontrole a promění se v hotové krveprolití. Krveprolití, do kterého se zamotají i jednotky Scoia'tael, a které zosnoval čaroděj Vilgefortz spolu s Nilfgaardem. Ciri uniká před Vilgefortzem do portálu ve Věži Racka a Geralt, který se ji pokouší chránit je raněn a s pomocí Triss teleportován do Brokilonu za dryádami. Yennefer je v nebezpečí a pomocí Francescky Findabair je proměnena v nefritovou figurku a tak se dostává z ostrova Thaneddu. Vilgefortz  mizí beze stopy, onoho večera je zavražděn i král Vizimir II a onoho večera, a to je nejdůležitější, začíná nová válka s Nilfgaardem.

Teď končí příběh našich hrdinů a potrvá dlouho, než se opět zase všichni setkají. Já to ale vezmu zkráceně. Tedy, Ciri.

Ciri se portálem nedostala do Věže Vlaštovky, kde by měl onen portál končit, ale vyhodilo jí to kdesi v poušti, v zemi v nikoho. V dáli vidí hory a jde směrem k nim. Putuje dlouhé dny. Každý den pije akorát rosu, která se ji udělá z rána na meči, jí vajíčka ještěrek a podobné ohavnosti. Při putování narazí na jednorožce, se kterým pak společně putuje. Vzájemně si pomáhají, až sjednom stanou před nebezpečím. Ciri přijde o svou veškerou magickou schopnost a už nikdy v životě nemůže kouzlit. Nacházejí ji jezdci, kteří ihned vědí, co je zač a vezou ji zpět za hory, přič z pouště. Co se stalo s jednorožcem jsem zapomněl nebo to tam ani nebylo. Každopádně o něm ještě uslyšíme. Tedy, jezdci ji vezmou za hory a při cestě narazí na hospodu. Neváhají, vejdou do vnitř, kde jezdci nacházejí staré známé, kteřé mají jednoho rukojmího v podobě šéfa místní skupiny vandalů, tak zvaných Potkanů. Oni Potkani si neradi nechávají vzít svého šéfa a tak vtrhnout do hospody, kde všechny, kromě Ciri, zabijí. Ciri pak berou do party.

Geralt je Broklinu, kde se léčí, ale brzo odjíždí spolu s Marigoldem, který ho zde navštíví. Během cesty se potkávájí ještě s dryádou Milwou a Cahirem, který si taky v příběhu zahrál roli v podobě rytíře, který ji zachránil z hořící Cintry, při první válce s Nilfgaardem. Ovšem, Ciri byla natolik vyděšená, že se ji Cahir vracel ve snech, jako noční můra. Putují do Nilfgaardu, kde se má podle všeho Ciri nacházet. Ovšem, to je špatná informace, kterou se někteří pokoušeli obelhat císaře Nilfgaardu Emhyra var Emreise. To Geralt neví a putuje přes spálené země. Procházejí ohněm, protože všude kolem se válčí. Narážejí při cestě ještě na upíra Regise, který s nima bude putovat také. Společně tedy všichni táhnou směr Nilfgaard. Překonávají monstra, narážejí na trpaslíky, jako je například Zoltan Chivay, bojují u řeky Jagury, až se nakonec dostávají za hranice a jsou v Nilfgaardu. Ale i zde jení lehká cesta. Přidávají se k vesničanům, kteří potřebují ochránit, při hromadném stěhování a nakonec se rozdělují. Marigold míří do Beauclaire, kde má svou milovanou a zbytek se zatím snaží zjistit, kde se Ciri opravdu nachází. Nakonec dostávají určitý směr a cestou se zastavují i v Beauclaire, kde chvilku pobudou a přečkávají zimu. Geralt chce ale pokračovat a tak se vydávají opět na cestu bez Marigolda, který se rozhodne tady zůstat.

Yennfer je přeměněna zpět do lidské podoby a účastní se nové kapituly, což je sdružení čarodějů, které bylo po událostech na Thaneddu rozpuštěno. Yennfer nehce být jednou z nich a utíká pryč najít Geralta a Ciri. Teleportuje se k přístavnímu městu, kde se nalodí a vyrazí na moře, kde původně havarovala i Pavetta a Duny. Stejně jako oni i ona havaruje a je unesena Vilgefortz, který zde obývá hrad Stygga. Je mučena, protože se z ní Vilgefortz sanží magicky získat informace o tom, kde se Ciri nachází. To se mu nepovede. Místo toho získá polohu zaklínače Geralta.

Zpět k Ciri. Je u Potkanů., nějakou dobu pětkně řádí a přepadává pocestné zbohatlíky. Má tu i románek s dívkou Mistle, takže Ciri má lesbické sklony, ale zůstanmě u toho, že je bisexuálka. :D Každopádně, parta Potkanů se přestane místním úřadům líbit a najmou si profesiálního zabijáka Lea Bonharta. Ten je všechny v jedné vsi zmasakruje, kromě Ciri, kerá se mu postaví, ale i tu nakonec Bonhart. skolí a ona je nucena se koukat, jak všem ostatním Potkanům řeže hlavy. Včetně Mistle. Ciri nakonec předává jednomu obtloustlému obchodníkovi, který ji použije k zábavě lidí v místní aréně. Ciri odmítá objovat a až do posledního chvíle každému, který před ní v aréně předstoupil, říká, že mu nechce ublížit. Nakonec ale každého porazí. Po několika dalších komplikaích se ji podaří uniknout a utíká pryč. Zde se poprvé objeví její schopnost putovat mezi světy a časy a skočí o tři dny dopředu k jednomu starci Vysogotovi. který se o ni postará a vyléčí ji zranění. Ona je ale stále hledaná dívka a stále se chce setkat s Geraltem a Yennefer. Jako jediná cesta se ukazuje projít portálem Veže Vlaštovky a tak s Vysogotou studují staré prameny, aby onen portál našli. Podaří se a Ciri se vydává na cestu. Avašak i zde se dostane do potíží, protože ji pronásleduje skupina v čele s Bonhart. Zde se odehrává výborná scénka, kde Ciri na bruslích všechny kosí na ledě. Jako smrt, která vždcky vyletí z mlhy a stejně rychle zmizí. Takhle pozabíjí většinu nepřátel, kromě několika šťastlivů a kromě Bonhart. Ten se za ní sběsile vydává, ale ona prchá do portálu Veže Vlaštovky a mizí v jiném světě.

Tento svět je plný elfů a nedá se z něho útéci. Chrání ho nějaká neviditelná bariéra, která způsobuje to, že se Ciri stále vrací odkud přišla. Místní elfové chtějí, aby s jejich vůdcem měla dítě a jakmile se narodí, pustí ji zpět do svého světa. To se ale Ciri nelíbí a naráží zde na starého známeho kamaráda. Na svého jednorožce, kteří jsou v tomto světě bráni jako ohavná havěť. Ten ji pomáhá k útěku a přes řeku se ji konečně podaří dostat se mimo bariéru. Zde pak prchá tak, že používá svou schopnost skákáním mezi světy a časy a pokouší se nalézt ten svůj svět. To se ji nedaří. Po několika skocích se ji to ale nakonec podaří, avšak je ve vzdálené budoucnosti svého světa. Naštěstí se objeví u Paní Jezera, která celý život zasvětila studium o legendě Ciri a zaklínači Geraltovi, a tak vytváří portál, kterým Ciri skočí do svého světa, přímo ke hradu, kde pobívá Vilgefortz a tedy i držená Yennefer. Je zadržena a Vilgefortz ji chytá mučit kvůli jejím schopnostem, které chce získat, avšak do hradu se vřítí Geralt se svou kompanií. Jak se sem Geralt dostal v knize přesně není. Jeho putvání končí v zasněženém průsmyku několik dní poté, co se rozloučili s Marigoldem, a pak najdenou je tady. Každopádně, podaří se mu Ciri i Yennefer zachránit, ovšem, nic není tak snadné. Při bitvě zahynula Milwa, Cahir, Angoulême, kterou potkali cestou i upír Regis. Geralt tak přišel o všechnu svou společnost. Na druhou stranu, Ciri zde zabila Bonhart a Geralt Vilgefortze Všichni se tak konečně setkali.

Do hradu vkročil se svými vojsky Emhyr var Emreis, který si pak do osobní rozhovor s Geraltem. Geralt má jasno. Emhyr var Emreis je ve skutečnosti Duny a vycházejí na povrch nemalé skutečnosti. Duny byl následovníkem Nilfgaardského trůnu, avšak trošku se to zvrtlo a on byl proklet. Cestou se dostal do Cintry, kde si vzal Pavettu a měl dceru Ciri. Pak se potřeboval dostat zpět do Nilfgaardu, takže naplánoval nehodu na moři. Pavetta byla hozena přes palubu a on sám pak připlul do Nilfgaardu a stal se císařem.

A tak tedy končí příběh Zaklínače Geralta z Rivie, Ciri, lvíče z Cintry a Yennefer z Yennefer z Vengerbergu. Co na tom, že byl v pozdějších dnech Geralt probodnut vidlemi a málem umřel, ale naštěstí přežil. Spolu s Yennfer se pak vzali a Ciri zmizela do jiného světa. Někde v těchto místech navazuje na knihy hra, ale teď, když nad tím tak přemýšlím, přesně nevím kde, protože v knize se Geralt po probodnutí ocitá ve společnosti Yennefer a ve hře utíká lesem a nachází ho přátelé z Kaer Morhen. Ovšem, v knize se Divoký Hon prakticky neobjevil, jen jako zjevení na obloze, ale jinak ne. Nic o stromu oběšenců ani o pronásledování Yen a Geralta Divokým honem. Nejspíše se jedná o události, které jsou zasazeny do období mezi tím, kdy se Geralt probudí ve společnosti Yennfer až po jejich svatbu. No, kdo ví. To už je přeci jiný příběh. 



Posouváme se časově opět dále. Vypukla první válka s Nilfgaardem a nastávají temné časy. Geralt zachraňuje barda Maligorda z obléhaného města a utíkají do bezpečných míst. Geralt se ptá, co se stalo s Cintrou a dostává se mu od barda jasné odpovědi, že prakticky lehla popelem. Královna Calanthé je mrtvá a Ciri prý jakbysmet, ale tělo mladé holčičky chybí.

Když válka skončila a Nilfgaard byl zatlačen, Geralt pomáhá jednomu vozkovi z útoků monstra. Vozka se mu chce odvděčit a Geralt použije starou frázy a chce po vozkovi to, co neví, že najde doma. Vozka je na cestách a po dlouhé době se vrací domů. Přistoupí tedy na zaklínačovu nabídku. Když dorazí k vozkovu bydlišti, ukáže se, že jeho žena adoptovala holčičku, kterou si vždy přála, ale život jí nadělil jenom samé hochy. Vozka je smutný, že onu holčičku musí předat zaklínači, ale dohoda je dohoda. Kdo je ona holčička? Ovšem. Ciri. Ciri mu zopakuje její poslední slova, že ona je jeho osud. Tentokrát už Geralt věří.

Geralt si bere Ciri a odveze ji na Kaer Morhen, kde ji začíná cvičit jako zaklínačku. Ovšem, bez mutací. Vesemir ji nudí knihami a ona touží po šádném šermu. Na Kaer Morhen přijíždí Triss, se kterou se pokoušejí rozluštit noční můry, které Ciri mívá. Později se Geralt vydává i s Ciri do chrámu bohyně Melitelé, kterou spravuje kněžka Nenneke. Nechá ji tady, aby se začala učit a vzdělávat a sám se vydává do světa najít ty, kteří chtějí malou Ciri najít a zabít kvůli proroctvý, které se kolem ní motá. Do chrámu později přijíždí Yennefer, která ji učí v magii a etiketě. A zatímco Geralt úspěšně nachází ony vrahy, kteří, jak se později ukazuje, jsou jen malý zlomek všeho zla, které ho ještě potká, tak Yennefer s Ciri odjíždí z chrámu.

Putují do Gors Velen, kde se Ciri má vzdělávat na zdejší škole čarodějek. Ciri však chce vidět Geralta a tak od Yennefer utíká a Geralta náchází hned v okolní vesnici. Yennefer, která se hnala za Ciri, se střetne po dlouhé době s Geraltem a po dlouhém rozhovoru dospějí k rozhodnutí, že Geralt doprovodí Yennefer na sraz čarodějů, který se koná na Thaneddu.

Ciri je tedy v ložnicích místní školy a Marigold je pověřen jejím hlídání. Geral s Yennefer se hned ve vedlejších budovách věnují čarodějům a čarodějkám ze srazu. Sraz se ovšem vymkne kontrole a promění se v hotové krveprolití. Krveprolití, do kterého se zamotají i jednotky Scoia'tael, a které zosnoval čaroděj Vilgefortz spolu s Nilfgaardem. Ciri uniká před Vilgefortzem do portálu ve Věži Racka a Geralt, který se ji pokouší chránit je raněn a s pomocí Triss teleportován do Brokilonu za dryádami. Yennefer je v nebezpečí a pomocí Francescky Findabair je proměnena v nefritovou figurku a tak se dostává z ostrova Thaneddu. Vilgefortz  mizí beze stopy, onoho večera je zavražděn i král Vizimir II a onoho večera, a to je nejdůležitější, začíná nová válka s Nilfgaardem.

Teď končí příběh našich hrdinů a potrvá dlouho, než se opět zase všichni setkají. Já to ale vezmu zkráceně. Tedy, Ciri.

Ciri se portálem nedostala do Věže Vlaštovky, kde by měl onen portál končit, ale vyhodilo jí to kdesi v poušti, v zemi v nikoho. V dáli vidí hory a jde směrem k nim. Putuje dlouhé dny. Každý den pije akorát rosu, která se ji udělá z rána na meči, jí vajíčka ještěrek a podobné ohavnosti. Při putování narazí na jednorožce, se kterým pak společně putuje. Vzájemně si pomáhají, až sjednom stanou před nebezpečím. Ciri přijde o svou veškerou magickou schopnost a už nikdy v životě nemůže kouzlit. Nacházejí ji jezdci, kteří ihned vědí, co je zač a vezou ji zpět za hory, přič z pouště. Co se stalo s jednorožcem jsem zapomněl nebo to tam ani nebylo. Každopádně o něm ještě uslyšíme. Tedy, jezdci ji vezmou za hory a při cestě narazí na hospodu. Neváhají, vejdou do vnitř, kde jezdci nacházejí staré známé, kteřé mají jednoho rukojmího v podobě šéfa místní skupiny vandalů, tak zvaných Potkanů. Oni Potkani si neradi nechávají vzít svého šéfa a tak vtrhnout do hospody, kde všechny, kromě Ciri, zabijí. Ciri pak berou do party.

Geralt je Broklinu, kde se léčí, ale brzo odjíždí spolu s Marigoldem, který ho zde navštíví. Během cesty se potkávájí ještě s dryádou Milwou a Cahirem, který si taky v příběhu zahrál roli v podobě rytíře, který ji zachránil z hořící Cintry, při první válce s Nilfgaardem. Ovšem, Ciri byla natolik vyděšená, že se ji Cahir vracel ve snech, jako noční můra. Putují do Nilfgaardu, kde se má podle všeho Ciri nacházet. Ovšem, to je špatná informace, kterou se někteří pokoušeli obelhat císaře Nilfgaardu Emhyra var Emreise. To Geralt neví a putuje přes spálené země. Procházejí ohněm, protože všude kolem se válčí. Narážejí při cestě ještě na upíra Regise, který s nima bude putovat také. Společně tedy všichni táhnou směr Nilfgaard. Překonávají monstra, narážejí na trpaslíky, jako je například Zoltan Chivay, bojují u řeky Jagury, až se nakonec dostávají za hranice a jsou v Nilfgaardu. Ale i zde jení lehká cesta. Přidávají se k vesničanům, kteří potřebují ochránit, při hromadném stěhování a nakonec se rozdělují. Marigold míří do Beauclaire, kde má svou milovanou a zbytek se zatím snaží zjistit, kde se Ciri opravdu nachází. Nakonec dostávají určitý směr a cestou se zastavují i v Beauclaire, kde chvilku pobudou a přečkávají zimu. Geralt chce ale pokračovat a tak se vydávají opět na cestu bez Marigolda, který se rozhodne tady zůstat.

Yennfer je přeměněna zpět do lidské podoby a účastní se nové kapituly, což je sdružení čarodějů, které bylo po událostech na Thaneddu rozpuštěno. Yennfer nehce být jednou z nich a utíká pryč najít Geralta a Ciri. Teleportuje se k přístavnímu městu, kde se nalodí a vyrazí na moře, kde původně havarovala i Pavetta a Duny. Stejně jako oni i ona havaruje a je unesena Vilgefortz, který zde obývá hrad Stygga. Je mučena, protože se z ní Vilgefortz sanží magicky získat informace o tom, kde se Ciri nachází. To se mu nepovede. Místo toho získá polohu zaklínače Geralta.

Zpět k Ciri. Je u Potkanů., nějakou dobu pětkně řádí a přepadává pocestné zbohatlíky. Má tu i románek s dívkou Mistle, takže Ciri má lesbické sklony, ale zůstanmě u toho, že je bisexuálka. :D Každopádně, parta Potkanů se přestane místním úřadům líbit a najmou si profesiálního zabijáka Lea Bonharta. Ten je všechny v jedné vsi zmasakruje, kromě Ciri, kerá se mu postaví, ale i tu nakonec Bonhart. skolí a ona je nucena se koukat, jak všem ostatním Potkanům řeže hlavy. Včetně Mistle. Ciri nakonec předává jednomu obtloustlému obchodníkovi, který ji použije k zábavě lidí v místní aréně. Ciri odmítá objovat a až do posledního chvíle každému, který před ní v aréně předstoupil, říká, že mu nechce ublížit. Nakonec ale každého porazí. Po několika dalších komplikaích se ji podaří uniknout a utíká pryč. Zde se poprvé objeví její schopnost putovat mezi světy a časy a skočí o tři dny dopředu k jednomu starci Vysogotovi. který se o ni postará a vyléčí ji zranění. Ona je ale stále hledaná dívka a stále se chce setkat s Geraltem a Yennefer. Jako jediná cesta se ukazuje projít portálem Veže Vlaštovky a tak s Vysogotou studují staré prameny, aby onen portál našli. Podaří se a Ciri se vydává na cestu. Avašak i zde se dostane do potíží, protože ji pronásleduje skupina v čele s Bonhart. Zde se odehrává výborná scénka, kde Ciri na bruslích všechny kosí na ledě. Jako smrt, která vždcky vyletí z mlhy a stejně rychle zmizí. Takhle pozabíjí většinu nepřátel, kromě několika šťastlivů a kromě Bonhart. Ten se za ní sběsile vydává, ale ona prchá do portálu Veže Vlaštovky a mizí v jiném světě.

Tento svět je plný elfů a nedá se z něho útéci. Chrání ho nějaká neviditelná bariéra, která způsobuje to, že se Ciri stále vrací odkud přišla. Místní elfové chtějí, aby s jejich vůdcem měla dítě a jakmile se narodí, pustí ji zpět do svého světa. To se ale Ciri nelíbí a naráží zde na starého známeho kamaráda. Na svého jednorožce, kteří jsou v tomto světě bráni jako ohavná havěť. Ten ji pomáhá k útěku a přes řeku se ji konečně podaří dostat se mimo bariéru. Zde pak prchá tak, že používá svou schopnost skákáním mezi světy a časy a pokouší se nalézt ten svůj svět. To se ji nedaří. Po několika skocích se ji to ale nakonec podaří, avšak je ve vzdálené budoucnosti svého světa. Naštěstí se objeví u Paní Jezera, která celý život zasvětila studium o legendě Ciri a zaklínači Geraltovi, a tak vytváří portál, kterým Ciri skočí do svého světa, přímo ke hradu, kde pobívá Vilgefortz a tedy i držená Yennefer. Je zadržena a Vilgefortz ji chytá mučit kvůli jejím schopnostem, které chce získat, avšak do hradu se vřítí Geralt se svou kompanií. Jak se sem Geralt dostal v knize přesně není. Jeho putvání končí v zasněženém průsmyku několik dní poté, co se rozloučili s Marigoldem, a pak najdenou je tady. Každopádně, podaří se mu Ciri i Yennefer zachránit, ovšem, nic není tak snadné. Při bitvě zahynula Milwa, Cahir, Angoulême, kterou potkali cestou i upír Regis. Geralt tak přišel o všechnu svou společnost. Na druhou stranu, Ciri zde zabila Bonhart a Geralt Vilgefortze Všichni se tak konečně setkali.

Do hradu vkročil se svými vojsky Emhyr var Emreis, který si pak do osobní rozhovor s Geraltem. Geralt má jasno. Emhyr var Emreis je ve skutečnosti Duny a vycházejí na povrch nemalé skutečnosti. Duny byl následovníkem Nilfgaardského trůnu, avšak trošku se to zvrtlo a on byl proklet. Cestou se dostal do Cintry, kde si vzal Pavettu a měl dceru Ciri. Pak se potřeboval dostat zpět do Nilfgaardu, takže naplánoval nehodu na moři. Pavetta byla hozena přes palubu a on sám pak připlul do Nilfgaardu a stal se císařem.

A tak tedy končí příběh Zaklínače Geralta z Rivie, Ciri, lvíče z Cintry a Yennefer z Yennefer z Vengerbergu. Co na tom, že byl v pozdějších dnech Geralt probodnut vidlemi a málem umřel, ale naštěstí přežil. Spolu s Yennfer se pak vzali a Ciri zmizela do jiného světa. Někde v těchto místech navazuje na knihy hra, ale teď, když nad tím tak přemýšlím, přesně nevím kde, protože v knize se Geralt po probodnutí ocitá ve společnosti Yennefer a ve hře utíká lesem a nachází ho přátelé z Kaer Morhen. Ovšem, v knize se Divoký Hon prakticky neobjevil, jen jako zjevení na obloze, ale jinak ne. Nic o stromu oběšenců ani o pronásledování Yen a Geralta Divokým honem. Nejspíše se jedná o události, které jsou zasazeny do období mezi tím, kdy se Geralt probudí ve společnosti Yennfer až po jejich svatbu. No, kdo ví. To už je přeci jiný příběh.



středa 29. dubna 2015

Spravedlnost

Kde je ta spravedlnost. Člověk se učí jak idiot na písemku celej týden, pak přijde do školy a slyší od spolužáků, že se naučili, ale ve finále to napíšou líp než vy. Kde je ta spravedlnost. Karmo!

úterý 28. dubna 2015

Jednou...

Cítím povinnost se ozvat a něco napsat, abych nebyl považován za mrtvého. Začít psát je jedna věc, ale psát o čem je už věc druhá. Nedovedu si pořádně srovnat v hlavě, co vlastně chci ať už jde o psaní, školu, lásku nebo myšlení. Člověk by si měl asi v palici udělat pořádek, mít cíle a priority. Hodně věcí by se asi dělala lépe a snadněji. Nemůžu přestat myslet na školu, na ni, na život celkově. Jak rád bych teď seděl na čajových plantážích na Srí Lance a kochal se pohledem na nekonečnou zeleň a na hory při horizontu. A přitom všem měl dnešní divoký svět u prdele. Byl bych tam, daleko ode všeho. Od světa, starostí...jednou